Dokud Rus nevymře, nikdo ho neporazí

O pořádný poprask v nejen v rodném Estonsku, ale i na Ukrajině a v Rusku se postaral jeden z nejoblíbenějších estonský spisovatelů Kalle Käsper kontroverzním prohlášením, že vyhrát vojensky nad Ruskem se nemůže nikomu podařit do té doby, dokud Rusové nevymřou sami. 

Zatímco Estonci a zejména Ukrajinci mu vyčítají, že žene vodu na Putinův mlýn, Rusům připadá jeho severský humor cynický. A to přesto, že článek, který publikoval na stránkách estonského internetového portálu Delfi nese titulek „Rusové jako národ hrdinů“ a mluví o Rusech jako o národu, který dodnes neztratil víru, že světu vládne spravedlnost. U Käspera totiž nikdy není jisté, kdy mluví vážně, a kdy myslí své výroky ironicky.

V článku estonský spisovatel a básník píše, že se zajímá o současný konflikt na Ukrajině především z hlediska psychologického, a to včetně psychologie národní.

Nejvíce podle něj bije do očí neschopnost a nedostatek vůle Ukrajinců vyřešit kritickou situaci prostřednictvím rozhovorů a jednání. Bojovat s Rusy je totiž podle něj nejen sebevražedné, ale i hloupé.

„Samozřejmě, že tu hraje roli instinkt vlastníka: vzali nám celý poloostrov, to nemůžeme nechat jen tak, musíme agresora přísně vytrestat. Záhadou ovšem zůstává, kdo a jak může Rusko vytrestat,“ trefil hřebík na hlavičku Käsper. Jistou roli tu podle něj sehrává také nezkušenost Ukrajinců jako státotvorného národa – v tomto smyslu jsou „staří imperialisté Rusové pochopitelně daleko před nimi“. Jako příklad uvádí, jak dokázali donutit své nepřátele na život a na smrt – Čečence – aby pracovali a dokonce i bojovali ve prospěch Ruska. „V tom bychom se od nich mohli leccos přiučit,“ píše.

Co ale Käspera na Rusech překvapuje nejvíce, je skutečnost, jak odvážně a hrdinsky jsou schopni bojovat. To mluví konkrétně o dobrovolnících v Donbasu a Luhansku, kteří brání svá města navzdory přesile a bombardování pravidelné a vycvičené ukrajinské armády.„A když se na druhou stranu podíváte na to, jak si mnozí ukrajinští vojáci zachraňují kůži útěkem přes hranici do Ruska, nemůže být nejmenších pochyb o tom, která strana je odvážnější a proč dokázalo Rusko vyhnat ze země stejně tak Napoleona jako Hitlera, dodává. A vzápětí se ptá: „Kde se vlastně bere ta neúnavná, hybná síla nenávisti ke všemu ruskému?“

Důvod je podle něj prostý: Rusové jsou zkrátka jiní, nejsou orientovaní výhradně na vlastní prospěch, vážně se zajímají i o závažné a nadčasové problémy. „Je to tato neobyčejná nátura, která nutí Rusy pít vodku, anebo je naopak, nadměrné pití vodky tím, co je nutí hledat odpovědi na otázky, na které neexistuje odpověď?“ pokládá si  estonský autor šibalskou otázku a sám na ni odpovídá. „Těžko říct. Ale jedno vím jistě: nikdo si nemůže podmanit Rusko do té doby, než Rusové sami vymřou.“

O tom jestli je Käsperovo vtipkování na účet Rusů a Ukrajinců na místě, případně nakolik je takový pohled opodstatněný, je možné diskutovat. Humor a nadhled, kterých mírou vrchovatou používá, ovšem bezpochyby v této nepříliš veselé době potřebujeme jako sůl.